Druhá etapa: město a jeho umělci

V roce 1744 tomu bylo již třicet sedm let, co byla zahájena stavba trojičního monumentu, jež měl být okrasou a chloubou Olomouce. Místo vznosné stavby se ale na Horním rynku tyčilo jen nedostavěné torzo. Dne 16. srpna téhož roku se otázka nevzhledného staveniště ve středu města dostala na program jednání městské rady. Podnět k projednávání dali radní Wilperth a Brauner. Oba byli za dokončení stavby svým způsobem zodpovědní. Wilperth byl určen za vykonavatele Renderovy poslední vůle a Brauner byl pověřen dohledem nad nadací určenou na dostavbu sloupu.

V té době byl stavitelem sloupu stále Jan Ignác Rokický, jenž stavbu vedl již od smrti svého otce v roce 1738, tedy již více než šest let. Dnes již nevíme zda se stavba tak vlekla vinou Rokického, či spíše kvůli nedostatku financí. Rokický ve svém pamětním spise s rozhořčením vzpomíná, že prodlevy ve stavbě využil jeho spolumistr Augustin Scholz, jenž jej spolu s královským soudcem Šimonem Tadeášem Zimmerlem očernil u magistrátu a strhl zakázku na sebe. Zmiňuje se, že od svých nepřátel byl tak pronásledován, že jen pomoc slovutného magistrátu jej zachránila od přivedení na mizinu. Vylíčení tohoto sporu z pera druhé strany nemáme a „její pravda“ nám tak zůstane utajena.

Nová smlouva s Augustinem Scholzem, měšťanem a kamenickým mistrem, byla podepsána dne 6. září 1745 a můžeme na ní nalézt i podpis královského soudce Zimmerleho. Komise určená magistrátem pověřila mistra Augustina Scholze dokončením V. Renderem roku 1717 započaté stavby čestného sloupu Nejsvětější Trojice na horním náměstí. Scholz měl dokončit započaté stavební a kamenické práce, a to od dláždění  až po hlavici sloupu, na níž měla být umístěna plastika Nejsvětější Trojice. Kamenné části měly být zhotoveny z maletínského (Moleteiner) pískovce. Kámen si měl Scholz nalámat v maletínském lomu se svolením Jakuba Arnošta Lichtenštejna, arcibiskupa salcburského a biskupa olomouckého, jenž lom vlastnil. Nejdůležitější částí zadaných prací mělo být zhotovení horní poloviny čtrnáct a půl sáhů (bez vrcholové plastiky) vysokého monumentu — kamenného dříku sloupu s hlavicí, ve smlouvě a později často i v literatuře označovaného jako pyramida (Pyramit). Ten měl Scholz zpracovat na základě předložených nákresů a dohody s komisí. Práce měly být provedeny ve čtyřech letech a deset let měl Scholz ručit za škody spáchané větrem. Za to měl obdržet 5 500 zlatých.

O čtyři dny později byla uzavřena smlouva s Ondřejem Zahnerem (1709-1752) na zhotovení sochařských prací. Zahner měl zhotovit veškerou sochařskou výzdobu sloupu. Do té doby bylo zhotoveno jen šest reliéfů apoštolů sochařem Filipem Sattlerem. Zahner měl zhotovit zbývajících šest reliéfů vysokých šest stop. Měl zhotovit také dvacet jedna soch vysokých devět stop. Jednalo se o třikrát šest kamenných soch světců, které měly být umístěny ve třech patrech okolo stavby sloupu. Zbývající tři kamenné sochy (ty byly zhotoveny nakonec z měděného plechu) měly představovat Pannu Marii se dvěma anděly. Okolo sloupu mělo stát dvanáct soch andílků-světlonošů s lucernou v ruce, pět a půl stop vysokých. Dále měl Zahner zhotovit model (prophil) vrcholového sousoší Otce, Syna a Ducha Svatého a sochy Archanděla Michaela. To vše se Zahner zavázal provést do tří let dle svých nejlepších schopností. Kamenné sochy měly být z mladějovického [Bloßdorfer] pískovce. Za zhotovení modelu pro vrcholové sousoší měl obdržet 200 zlatých, za každou z devět stop vysokých soch 115 zlatých, za reliéf apoštola 30 zlatých a za sochu andílka 12 zlatých. Celkem měl tedy za svou práci obdržet 2939 zlatých.

Zahner se dle smlouvy zavázal nejen k tomu, že sochy zhotoví vždy z jednoho celistvého kusu kvalitního kamene, ale také k tomu, že na vlastní náklady obstará vytažení a upevnění soch na monument, tedy zalití olovem a začepování železnými tyčemi. Navíc musel Zahner za svou práci ručit po deset let, a to dokonce i svým majetkem — na hypotéku byl nucen dát i svou zdejší nálevnu a dům v České ulici.

Po uzavření smluv s kameníkem Scholzem a sochařem Zahnerem zbývalo ještě zajistit provedení zlatnických prací. Jednalo se o vrcholové plastiky Nejsvětější Trojice a archanděla Michaela z pozlaceného měděného plechu podle návrhu Ondřeje Zahnera. O zakázku se ucházelo několik zájemců. Byli to předně augšpurští zlatníci. Ačkoliv byli zpočátku magistrátem zřejmě preferováni, jejich nabídka se pro vysoké ceny ukázala být zcela nepřijatelnou. Podle výkazu umístěného v městském archivu augšpurští požadovali za zhotovení plastiky Nejsvětější Trojice s archandělem Gabrielem obrovskou sumu 24 000 zlatých. To vše ale bez vytažení a upevnění. Za dovoz díla a jeho umístění na vrcholu stavby požadovali dalších 1500 zlatých. O něco lepší nabídku učinili zlatníci olomoučtí, kteří za zhotovení díla, ale opět bez jeho instalace na sloup, požadovali 19 000 zlatých. Daleko nejlepší nabídku učinil magistrátu olomoucký zlatník Šimon Forstner, jenž za práci a materiál požadoval pouhých 8826 zlatých. Forstnerova účast na celém projektu je poněkud nejasná. Je to nejen otázka požadované částky, jež je oproti nabídce olomouckých poloviční, ale i problém, jak mohl Forstner, vázán cechovními pravidly konkurovat vlastnímu cechu. Zřejmě zde převážil zájem a podpora magistrátu. Každopádně s ním byla 22. května uzavřena smlouva. Při konečném vyúčtování se ukázalo, že Forstnerovi muselo být vyplaceno nikoliv 8826 zlatých, nýbrž 11 509 zlatých. V apologeticky laděném výkazu je však zdůrazněno, že za uvedenou sumu Forstner zhotovil ještě plastiku dítěte, na níž stál materiál 300 zlatých, a tak že sousoší Nejsvětější Trojice a archanděla Michaela stálo vlastně jen 11 209 zlatých. To bylo o 12 790 zlatých méně než žádali augšpurští zlatníci a o 7790 zlatých méně než žádali olomoučtí. Pro Šimona Forstnera bylo zhotovení plastiky Nejsvětější Trojice životním dílem, odnesl si však z této práce vážné zdravotní problémy, začal se mu prudce zhoršovat zrak a do své smrti v roce 1774, neschopen dělat svou práci, jen živořil.

Zásah magistrátu a uzavření nových smluv na dokončení kamenických a sochařských prací dal nový impulz stavbě sloupu. O postupu prací a o významu byť ještě nedokončeného monumentu nás informuje zajímavé dobové svědectví — popis města Olomouce a jeho nejvýznamějších památek z pera městského syndika Floriána Josefa Louckého z roku 1746. „Po jeho [tj. Renderově] smrti převzal stavbu magistrát a moudrými hospodářskými opatřeními dosáhl toho, že toto dílo, jehož hodnota se blíží částce 100 tisíc zlatých, bude nejpozději v roce 1749 úplně dokončeno ... Tento sloup, na němž až dosud nepracoval nikdo cizí, nýbrž pouze zdejší měšťanští umělci a malíři, nebude mít co do znamenitosti v císařsko-královských dědičných zemích a v celém Německu nic sobě rovného.“ Louckého předpoklad, a byl to zřejmě předpoklad i ostatních olomouckých měšťanů, že stavba bude ukončena do tří let se ukázal být nesprávným. Drobné i větší komplikace způsobily, že se plánované tři roky protáhly o dalších pět let.

Již v komentáři k Louckého popisu upozornil Jan Josef z Walchenheimu, že na sloupu bude dvakrát zobrazen apoštol Tadeáš, jednou v basreliéfu, podruhé jako socha v nadživotní velikosti. K jeho poznámce Loucký připsal , že by se to mělo oznámit městské radě, aby mohl být včas vybrán nový světec. Slouží ke cti oběma zmíněným, že nezůstalo pouze u „mělobyse“, ale že došlo skutečně k nahrazení sochy apoštola sochou sv. Floriána.

K další změně došlo v roce 1751 (dle Louckého předpokladu měla být stavba již dva roky hotova!). Sousoší Nanebevzetí Panny Marie se dvěma anděly měl původně zhotovit Ondřej Zahner v kameni, nyní bylo rozhodnuto, že sousoší bude zhotoveno stejným způsobem jako sousoší vrcholové, tedy v mědi dle Zahnerova modelu. Prací byl pověřen opět Šimon Forstner, smlouva s ním byla uzavřena 11. září 1751. Za hotovení sousoší, pozlacení a vypracování měl Forstner dostat 3800 zlatých,  na zlato 2100 zlatých a na jedenáct hvězdic (zřejmě míněny hvězdy umístěné kolem hlavy Panny Marie) po  2 zlatých, dohromady 4922 zlatých.

V témže roce však zemřel stavitel sloupu Augustin Scholz a v roce následujícím i autor sochařské výzdoby Ondřej Zahner. Magistrát tedy musel uzavřít dvě nové smlouvy na dodělání nedokončených prací.  11. března 1751 byla uzavřena smlouva s Janem Ignácem Rokickým na dodání kamenických prací. Rokickému, jemuž byla táž zakázka v roce 1745 odňata, se tak dostalo zadostučinění — on se měl stát tím, kdo dovede Renderem započaté dílo do konce. Ve smlouvě se zavázal pokračovat v práci, kterou nestihl Scholz a jeho vdova dokončit. Za dostavění sloupu od zděného podstavce nahoru a za zhotovení dolního zábradlí měl získat 1900 zlatých.

Dokončení sochařských prací bylo svěřeno Zahnerovu žáku Františku Scherhaufovi, jenž se snad podílel i předtím na práci svého mistra. Jeho nejdůležitějším úkolem bylo zřejmě provést některé opravy na již hotových sochách. Tak to alespoň vyplývá z dochovaného rozpočtu z 13. prosince 1753. Scherhauf měl sochy přikrýt a zabezpečit proti nepřízni počasí, dále měl mimo jiné též opravit četná poškození jako byly ulámané prsty a oděv. Za to měl obdržet 160 zlatých, dalších 45 zlatých měl získat za přikrytí a zabezpečení dvanácti sošek andílků-světlonošů, jednu z těchto sošek musel ještě sám i zhotovit.

V té době už konečně stavba zdárně spěla ke svému konci. V roce 1753 byl dokonce již ustanoven na základě dědictví obchodníka s vínem Antonína Tauffera fond na vydržování kaplana při kapli ve sloupu, jenž měl v kapli jednou týdně sloužit mši za zemřelé „co jen bude Olomouc státi“. Rokický ve svém pamětním spisu zaznamenal, že již 23. června 1752 byl na zděnou část stavby vytažen a upevněn pískovcový dřík sloupu, těžký údajně čtyři až čtyři a půl centu. Monolit vztyčili vojáci v Olomouci garnizonovaného prvého pěšího regimentu císaře Františka. Později Rokický osadil také osmnáct kamenných soch, „což se vše stalo dle mé dispozice a mým nařízením bez jakékoli nehody“, dodává Rokický. 13. ledna 1753 byla uzavřena smlouva se zámečnickým mistrem Vavřincem Weningerem o vytažení a upevnění těla sochy Nejsv. Trojice na vrchol sloupu za 550 zlatých. A konečně 3. července 1753 byla podepsána poslední ze smluv týkajících se stavby monumentu, a to s městským malířem a štafírníkem Ludvíkem Ignácem Müllerem. Müller měl za 538 zlatých obstarat nátěr, dokrášlení a konzervaci sloupu. Třikráte měl důkladně potřít celý sloup horkým olejem a posléze „nabílit“. Potřebný materiál jako lněný a terpentinový olej či olovnatou bělobu mělo dodat město.

Počátkem května byly konečně práce ukončeny a lešení odstraněno. Renderova idea byla dovedena do svého konce a jeho „univerzální dědic“ byl po třiceti sedmi letech dostavěn. Pozlacená plastika se stala novou dominantou města a až do doby, kdy byla výškově zastíněna novou okolní zástavbou, byl zlatý kotouč vrcholových paprsků  na vedutách zobrazován jako zářící slunce nad střechami města. Na úspěšném dokončení díla měla zásluhu celá řada umělců a řemeslníků, kteří byli, jak už zdůraznil Loucký,  všichni (přes jejich různý původ) místními mistry a měšťany. Cena stavby rovněž dodávala místním patriotům pocit hrdosti — celková suma se odhadovala na 100 až 150 tisíc zlatých. Střízlivější odhady počítají se 70 až 100 tisíci. Například dochovaný  účet v městském archivu uvádí, že jen od 5. března 1747 do 6. května 1752 bylo proinvestováno 20 654 zlatých.

Konsekrace čestného sloupu proběhla 9. září 1754. Jednalo se o okázalou slavnost, umocněnou přítomností významných hostí, císařsko-královského páru Marie Terezie a Františka I. Lotrinského. Slavnost začala v ranních, či spíše dopoledních hodinách. Kardinál biskup Troyer se s velkou slávou a za zvonění zvonů odebral s průvodem prelátů a kněží ke sloupu, kde se očekával příchod Jejich Veličenstev. V jedenáct hodin uvítal před chrámem sv. Mořice císaře s císařovnou a s jejich doprovodem probošt Giannini a uvedl je do kostela. Po ukončení mše, kterou sloužil zdejší kanovník hrabě Hamilton, se všichni přítomní odebrali v procesí ozdobenými ulicemi, špalírem cechů s velkými praporci a velkým shlukem přihlížejících na náměstí ke sloupu, kde kruh měšťanské milice zabezpečoval prostor kolem sloupu. Tam za zvuku bubnů, zpívaných litanií a trojnásobné salvy ze dvanácti hmoždířů kardinál Troyer posvětil sloup. Po obřadu si Jejich Veličenstva prohlédla kapli ve sloupu a odebrala se s průvodem do biskupské rezidence a posléze na slavnostní oběd do kláštera Hradisko. První mše byla v kapli ve sloupu sloužena až 2. ledna 1756 proboštem Giannini

Na paměť této události byl nad vchod do kaple zasazen nápis s chronogramen 1754:

trIVnI VeroqVe Deo
praesentIbVs aVgVstIs
franCIsCo atqVe theresIa
CoLossVs Iste
a CarDInaLe troIer
ConseCratVs 9na sept.

Posvěcení sloupu připomínají také dva mědiryty Jana Antonína Freindta. Tyto rytiny měly šířit věhlas olomouckého sloupu i do zahraničí. Víme například, že olomoučtí poslali dva exempláře generálovi kapucínů do Říma s tím, že jedna kopie je pro samotného generála a druhá, bude-li to možné, pro Jeho papežskou Svatost. Freindtovy mědirytiny jsou nejstaršími obrazovými prameny zachycujícími podobu nového sloupu. Mezi raná vyobrazení sloupu patří ještě známý obraz, dnes umístěný v Kroměříži, představující vjezd nového biskupa Troyera do Olomouce. Obraz byl namalován kolem roku 1780, zobrazená událost se však vztahuje k roku 1746, kdy sloup ještě nebyl zdaleka dokončen. Díky malířově fantazii však je zde trojiční monument namalován jako dokončený, zářící novotou. Ve své fantazii šel malíř dokonce tak daleko, že sloup namaloval otočený o stoosmdesát stupňů, aby byl svou čelní stranou obracen ke kardinálově kočáru. Rozmístění jednotlivých soch na sloupu je pak úplně odlišné od skutečnosti.

Vedle obrazu Troyerova vjezdu do Olomouce a vedle zmíněné rytiny je dochován ještě jeden ikonografický pramen dokumentující nikoli výslednou podobu sloupu, nýbrž jeho podobu tak, jak byla zamýšlena ještě v první fázi stavby. Jedná se o starší ze dvou modelů uchovávaných ve Vlastivědném muzeu v Olomouci (viz obrazová příloha). Matzke autorství tohoto modelu připisuje samotnému Renderovi, toto tvrzení však nepodkládá žádnými prameny. Domnívám se, že autorství Jana Ignáce Rokického je pravděpodobnější — jeho pamětní spis obsahuje vůbec jedinou zmínku o existenci modelu, Render naproti tomu se ještě ve své závěti zmiňuje výhradně o nákresu. Každopádně byl dochovaný model zhotoven již v první etapě stavby a od výsledné stavby se v některých jednotlivostech odlišuje.

Pro nás je zajímavé srovnat podobu tohoto modelu s dnešním stavem. Předně — existuje jistý rozdíl v proporcích soch vzhledem k hmotě stavby. Model je mnohem více zdoben četnými ornamenty, je více dekorativnější. Na úrovni prvního patra dále nese jakýsi ochoz či galerii. Mnohem podstatnější jsou rozdíly v sochařské výzdobě. Reliéfy apoštolů jsou umístěny v prvním a druhém patře stavby, v přízemní části jsou naproti tomu v kartuších vyobrazena slova z Magnificat. Na dříku sloupu chybí skupina Nanebevzetí Panny Marie. Tři patra po šesti sochách jsou koncipována obdobně jak na modelu tak na výsledné realizaci. Oproti modelu byl však výběr světců při pozdější realizaci pozměněn. Svou roli zde sehrálo především to, že se stavby ujal magistrát, jenž chtěl být tímto monumentem patřičně reprezentován. Do hry však vstoupily zřejmě i ryze osobní zájmy. Jak jinak si vysvětlit to, že původně měla být na sloupu umístěna vedle soch různých patronů městských kostelů i socha apoštola Tadeáše, mimo jiné právě patrona královského soudce Šimona Tadeáše Zimmerleho, jednoho z iniciátorů obnovení stavby.

Na vrcholovém patře modelu jsou tedy sochy biblických postav Příbuzenstva Kristova: sv. Josef, Jan Křtitel, Jáchym a Anna, Zachariáš a Alžběta. Poslední dvě sochy však byly zaměněny za sochy sv. Vavřince a sv. Jeronýma. Prostřední poschodí nese na modelu sochy svatých reprezentujích hierarchii církve: papeže sv. Řehoře Velikého a sv. Lva Velikého, svatých biskupů Ambrože a Augustina (čtyři učitelé západní církve) a konečně obou věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Pouze poslední dvě sochy se dostaly i na skutečný sloup, ostatní byly nahrazeny sochami svatého Vojtěcha, Blažeje, Jana Nepomuckého a tehdy ještě nekanonizovaného Jana Sarkandra. Na patře nejnižším měly být původně sochy dvou svatých králů, Ludvíka a Štěpána, dvou svatých knížat, Leopolda Rakouského a Václava, a dvou svatých rytířů, Floriána a Mořice. Nakonec se na sloup dostaly pouze poslední tři sochy, doplněné o sochy sv. Aloise z Gonzagy, Antonína Paduánského a Jana Kapistrána.

Na sloupu jsou dále vedle nápisu o posvěcení sloupu (1754) ještě tři další nápisy s chronogramy uvádějícími rok 1754:

gLorIa Deo patrI
Deo fILIo
Deo paraCLeto
*
In fIDe pLena
spe fIrMa
CharItate perfeCta
*
saCrata sInt
eI soLI
CorDa oMnIa

Sochařská výzdoba exteriéru stavby sloupu byla doplněna také o výzdobu interiéru kaple šesti reliéfy zachycujícími biblické scény — Kain obětuje Bohu z plodin země (Gn 4,3), Abel obětuje z prvotin svého stáda (Gn 4,4), Noe staví oltář Hospodinu (Gn 8,20), Obětování Izáka (Gn 22,2), Abrahám obětuje skopce (Gn 22,13) a Smrt Kristova.

Jak je z uvedeného výčtu zřejmé, byl čestný sloup Nejsvětější Trojice zamýšlen jako velkolepá oslava Stvořitele a jeho díla, oslava společenství svatých a církve, reprezentovaná třemi „stavy“ — Příbuzenstvem Kristovým, představiteli církevní a světské hierarchie. Takto může být model chápán jako projev triumfu katolické reformace v Olomouci. Skutečné sochařské realizace jdou ale ještě dále. Nový výběr světců ještě podtrhl propojení univerzálního charakteru katolické církve s místními specifiky náboženského života. Nápadité umístění plastiky Nanebevzetí na dříku sloupu zvýraznilo oslavu Panny Marie-Církve jako prostřednice mezi nebem a zemí a umístění plastiky archanděla Michaela (vítěze nad hříchem i nad herezí) pod vrcholovou skupinou Nejsv. Trojice jakoby zviditelnilo úspěch a završení rekatolizace země. Skupina osmnácti soch, umocněná o reliéfy dvanácti apoštolů, třech křesťanských Ctností a o dvanáct soch andělů-světlonošů, pak zachycuje podobu olomouckého barokního nebe. Vedle oblíbených barokních světců ctěných v celé katolické Evropě (sv. Josef, Anna, Jan Nepomucký, Florián či Antonín Paduánský) jsou zde zachyceni zemští patroni (Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj) a patroni místních církevních řádů, kostelů a kaplí. Nejvíce „lokální“ je potom socha Jana Sarkandra, jehož kult se teprve rozvíjel a byl omezen prakticky jen na Moravu a Slezsko. A protože nebyl dosud kanonizován, neměl být Sarkander vlastně vůbec zobrazován. Olomoučtí jej však jako svého mučedníka na sloupu nemohli postrádat. Trojiční sloup je tak vlastně nejen oslavou triumfu církve, ale i oslavou náboženské tradice Olomouce. Zdůrazňuje rovněž význam a jedinečnost města (zejména proti svému tradičnímu rivalu Brnu) a korunuje tak ikonografický záměr sochařské výzdoby veřejných prostranství města. Současně s dokončovacími pracemi na nové památce však probíhaly i stavební práce zcela odlišného charakteru. Po odtržení Slezska prudce stoupl strategický význam Olomouce. Protože toto místo stálo na cestě vedoucí ze Slezska obsazeného Prusy do Vídně a protože Olomouc neměla dostatečné opevnění — při posledním obležení se záhy vzdala — bylo rozhodnuto vybudovat z Olomouce moderní pevnost. Toto „povýšení“ na významnou hraniční pevnost ale mělo osudový dopad na další, zejména kulturní vývoj Olomouce. A málem se stalo osudným i novému monumentu.