První etapa: Render a pokračovatelé

„Když jsem chodil po ulicích, viděl jsem všude kolem sebe takovou spoustu hrůz, že jsem se toho v mysli děsil samým strachem z nemoci, která byla dost strašlivá sama o sobě a na některých víc než na jiných ... Zděšen těmito strašlivými výjevy, navracel jsem se domů a nejednou se zaříkal, že už nevyjdu ven. Při takovém rozhodnutí jsem vytrval tak tři čtyři dny, kterýžto čas jsem trávil v nejzbožnější vděčnosti za to, že jsem byl zachován já i že byla zachována moje rodina, jakož i v neustálém zpovídání ze svých hříchů, dennodenně se oddávaje Bohu a obraceje se na Něho půsty, pokorou a rozjímáním.“ Takto popisuje pocity člověka vystaveného nebezpečí morové nákazy Daniel Defoe ve svém Deníku morového roku. Přesto, že jde o románovou fikci a o jakýsi svérázný návod jak se v čase moru chovat, je zde zachyceno mnoho skutečných událostí a zkušeností z doby velké morové nákazy, jenž postihla Londýn v roce 1665. Defoe zachytil četné události s dokumentární přesností. Zároveň se mu podařilo vystihnout bezmocnost člověka tváří v tvář morové nákaze. „Bylo to opravdu žalostné poslouchat ty žaluplné nářky ubohých umírajících  stvoření, volajících po duchovních, kteří by jim poskytli útěchu a pomodlili se s nimi, poradili jim a vedli je, volajících k Bohu o odpuštění a milost a hlasitě se zpovídajících ze svých hříchů.“ Podobné  kruté epidemie sužovaly lidstvo od nepaměti a pro svou tvrdost byly často považovány za trest Boží. A protože lidské prostředky v boji s nákazou selhávaly, jedinou naději, vedle různých pověrečných praktik, hledali lidé v Božím odpuštění a pomoci. Jedním z nejčastějších projevů takovéto úzkosti a naděje byly zbožné sliby, při nichž se člověk zavazoval k vykonání nějakého činu (tím mohla být v katolickém prostředí pouť, dar kostelu či například vstup do kláštera), bude-li ochráněn před nebezpečím.

Morová rána postihla několikrát i Olomouc, jedna z nejkrutějších na město udeřila v letech 1714-1716. Ve městě byla zřízena zdravotní komise a v červnu 1715 bylo město dokonce uzavřeno a obklíčeno vojenskými oddíly. I zde však byla veškerá opatření jen málo účinná a nákaza odezněla jen sama od sebe. A i zde se našla celá řada donátorů, kteří byli ochotni věnovat nemalé prostředky na vybudování monumentů připomínajících vděk za záchranu z morové nákazy. Těchto projektů bylo více, studium této problematiky je ale teprve na počátku. Zřejmě byly ustanoveny na prvním místě četné mešní nadace a to nejen na mše za zemřelé, ale i mše ex voto za záchranu. Dále můžeme z četných analogií předpokládat zhotovení, přebudování, či alespoň okrášlení některých oltářů (např. oltář sv. Pavlíny v kostele sv. Mořice) nebo kaplí, ke kterým se věřící utíkali v čase nákazy. Dva projekty však co do nákladu a výstavnosti daleko převyšují ostatní a dodnes tvoří dvě z nejvýznamnějších barokních památek v Olomouci. Prvním je čestný sloup Nejsvětější Trojice, původně zamýšlený jako morový, a druhým je morový sloup mariánský na Dolním náměstí.

Oba tyto monumenty spojuje nejen příčina a okolnosti vzniku, ale i jméno osoby, která se o jejich vznik zásadním způsobem zasloužila. Jedná se o Václava Rendera, „císařského privilegovaného architekta a městského kameníka v Olomouci“ (1669-1733). Render byl tím, kdo dal konkrétní podobu záměrům rozličných fundátorů nejen po stránce umělecké, ale i organizační. Už 29. října 1715, tedy ještě za trvání morové epidemie, byl sepsán dokument, v němž F. I. Wiber a V. Render seznamují městskou radu se záměrem zhotovit votivní sloup. Dokument se zmiňuje o dobrodincích, kteří chtějí postavit za odvrácení nákazy čestný nebo též morový sloup ke cti Blahoslavené Panny Marie a morových patronů. Render prosí za přidělení vhodného místa a slibuje postavit takový sloup, který by co do výšky a krásy neměl v žádném jiném městě obdobu. Pro dobové duchovní klima je příznačný i tento drobný detail, že výjimečnost olomouckého sloupu měla být dána na prvním místě výškou a teprve na druhém místě krásou.

Snad to bylo právě vědomí, že zamýšlený mariánský sloup nebude tomuto požadavku dostačovat, co přimělo Rendera k tomu aby souběžně podnikl první kroky k budování dalšího, daleko monumentálnějšího sloupu zasvěceného Nejsvětější Trojici. Důvodů k tomuto kroku mohlo být více, vyloučit nemůžeme ani Renderovu osobní motivaci podmíněnou vlastním zážitkem z  života v nakaženém městě. Víme jen, že v lednu 1716, tedy ještě za trvání nákazy, zasílá magistrátu další dopis, v němž prosí městskou radu, aby vstoupila do jednání s biskupskou konzistoří ohledně schválení stavby kamenného sloupu ke cti Nejsvětější Trojici a morových patronů, který zamýšlejí postavit jistí patroni za odvrácení epidemie.

Render tak začíná ve stejné době pracovat na dvou náročných projektech, na stavbě mariánského a trojičního sloupu. Zatímco první stavba byla financována řadou mecenášů, z nichž byl nejvýznamnější krajský hejtman Leopold Antonín Sak z Bohuňovic (ten také zaslal magistrátu 8. května 1716 žádost o povolení stavby), druhá stavba byla financována z větší části samotným Renderem za přispění dalších dobrodinců.

Již na začátku roku 1716 Render vybral místo pro stavbu trojičního sloupu, a to na Horním rynku poblíž severozápadního nároží radnice. To bylo jediným vhodným místem, které by dalo vyniknout monumentalitě stavby. Problém byl pouze v tom, že na tomto místě stála již Herkulova kašna a budova hlavní stráže (Haubtwacht). Bylo tedy nezbytně nutné obě stavby přesunout. V březnu 1716 zaslal Render magistrátu, jménem v anonymitě přejících si zůstat dobrodinců, dopis s prosbou, aby magistrát nechal postavit hlavní stráž na pravý roh západní strany radnice, a aby též na vlastní náklady magistrát přesunul Herkulovu kašnu (v dopise označenou jen jako die Cistern). Nelze prý totiž nikde nalézt vhodnější místo pro zamýšlenou stavbu sloupu zasvěceného Nejsvětější Trojici a morovým patronům. Magistrát dal v dopise  z 24. března Renderovi zamítavou odpověď.

Render tedy jménem dobrodinců nabídl v dubnu roku 1716 městu, že tyto práce nechá provést bez nákladů veřejných z fondu k této práci určeného, neboť na celém Horním náměstí není nikde jiné vhodné místo. Zároveň se zde Render poprvé zavázal, že když nestihne práci dokončit za svého života, odkáže k jejímu dostavění svůj majetek. Tento příslib Render zopakoval a ještě více zdůraznil v reversu podepsaném 10. července 1716. Opět se zde zavazuje, že na náklady dobrodinců, bez přispění z veřejných prostředků, vybuduje na Horním náměstí ke cti Nejsvětější Trojice čestný a morový sloup a posune na náklady týchž dobrodinců Herkulovu kašnu a hlavní stráž, a že v případě úmrtí k tomuto účelu odkáže veškerý svůj movitý i nemovitý majetek. V tomto dokumentu se také naposledy píše o nejmenovaných dobrodincích.

Render započal stavební práce asi již v létě 1716. Započal hloubit a stavět základy pro stavbu sloupu. Současně ale musel dle dohody nechat přesunout oba výše zmíněné objekty, totiž Herkulovu kašnu a strážnici, a dohlédnout na to aby byly na nových místech uvedeny do původního stavu. V dopise ze začátku září děkuje magistrátu za padesát sáhů kamene z lomu u špitálu sv. Joba a Lazara na stavbu základů morového a čestného sloupu Nejsvětější Trojice, které nechal magistrát sám bezplatně přivézt. Sděluje dále, že je zapotřebí přivést dalších dvacet sáhů. 7. září 1716 povoluje magistrát přivézt dalších deset sáhů.

Po tomto datu se dochované písemné prameny na dlouhou dobu odmlčují. Prakticky celá etapa výstavby sloupu pod Renderovým vedením tak zůstává zahalena v temnotách. Zůstává tak nezodpovězena celá řada otázek, kde jsme odkázáni pouze na dohady. Tak například Renderův dopis ze září roku 1716 je posledním pramenem nazývající trojiční sloup sloupem morovým a čestným. Render totiž zamýšlel původně sloup vybudovat právě jako morový, měl nést sochy světců považovaných za ochránce a přímluvce proti moru. Sloup však byl nakonec dostavěn jako čestný, moroví patroni na něm chybí a jsou nahrazeni patrony města a jeho kostelů. Tato změna je patrná již na modelu sousoší vzniklého během druhé etapy stavby (viz níže). Nevíme zdali ke změně původního úmyslu došlo až poté, co se stavby ujalo město (což by bylo samo o sobě logické), anebo zdali to byl již sám Render, kdo se rozhodl změnit svůj záměr. Tomu by napovídalo i to, že ve své závěti již o sloupu píše výhradně jako o sloupu čestném (Ehrensaule). Důvodem ke změně by v tomto případě byla souběžná výstavba a dokončení mariánského sloupu na Dolním rynku, který byl osazen sochami morových patronů a ochránců. Nebylo zajisté vhodné, aby byly podobné sochy umístěny ve městě duplicitně i na sloupu druhém.

Současně s tímto se naskýtá otázka, do jaké míry se shoduje původní Renderův plán s konečnou podobou díla. Nemá smysl samozřejmě hovořit o jednotlivých detailech, ty doznaly v průběhu stavby četných změn. Mám na mysli celek díla a jeho kompozici — pískovcový pilíř na zděné stavbě s kaplí, osmnáct soch ve třech patrech a vrcholová skupina Nejsvětější Trojice. Zde se původní návrh zřejmě shodoval s výslednou podobou, ke změnám došlo snad jen v některých proporcích a rozměrech. Za svého života Render vystavěl sloup do výše prvního patra, a to i s vnitřní kaplí a kamenným pláštěm jádra s pilastry i římsami. Při obnovení prací museli noví stavitelé respektovat již vystavěnou část, její hmotu, jakož i velikost základů. Byli tedy nuceni více méně sledovat původní záměr, který byl již sám o sobě velkorysý. Ještě za Renderova života bylo zhotoveno šest reliéfů polopostav apoštolů sochařem Filipem Sattlerem (1695-1738). Tento detail svědčí o tom, že Render měl již ujasněnou představu o sochařské výzdobě svého sloupu na kterou jeho pokračovatelé nemohli než navázat a přizpůsobit ji popřípadě jen v detailech.

Stavba monumentu pokračovala jen pomalu. Důvodem mohlo být Renderovo zaneprázdnění na jiných zakázkách, ale i nedostatek financí. Stavba byla financována z jeho vlastních prostředků. Jen do roku 1731 údajně prostavěl 24 000 zlatých. Podíl neznámých dobrodinců, o kterých se zmiňuje ve svých dopisech magistrátu, byl zřejmě jen malý. Není vyloučeno také to, že domnělými dobrodinci byl vlastně Render sám, a že se takto na počátku stavby před magistrátem jen zaštiťoval, aby přidal svému projektu na důvěryhodnosti. Před svou smrtí mu bylo již jasné, že přecenil své síly i finanční situaci, a že zanechá dílo nedokončené. A skutečně se dokončení svého životního díla nedožil. Zemřel 2. dubna 1733 ve věku 64 let a byl pohřben v kryptě v kostele sv. Mořice. Plně dodržel však svůj slib a veškerou pozůstalost odkázal  na dokončení stavby. Závěť byla zveřejněna na radnici 9. dubna, týden po Renderově smrti.

V závěti stálo, že Václav Render, svobodný a bezdětný, nemá žádného dědice, a že touto poslední vůlí odkazuje veškerý svůj majetek, movitý i nemovitý, na dokončení započaté stavby čestného sloupu Nejsvětější Trojice na Horním rynku v Olomouci, a to co nejkrásněji a nejumělečtěji dle zhotoveného nákresu. Pokračování stavby se mělo svěřit Františku Thonekovi, kamenickému tovaryši, jež byl o Renderových záměrech informován, a jež byl Renderem označen za dobrého pracovníka a svědomitého člověka. Render ještě jednou zdůraznil, že tímto činí čestný sloup svým skutečným a univerzálním dědicem. Vykonavatelem Renderovy poslední vůle byl v závěti určen F. G. Willperth, městský radní a Renderův přítel. Jeho postavení skýtalo záruku, že bude skutečně moci dohlídnout na brzké dokončení díla.

Tak tomu ale nakonec nebylo a stavba se protáhla o dalších víc než dvacet let. Renderův majetek byl zpeněžen a získaná suma 8961 zlatých uložená do zvláštního fondu, dalších 2000 zl. bylo určeno na výzdobu kaple. Tuto nadaci spravoval Petr Pavel Brauner. Během dalších let do této Cassa Causae Piae přibyly další prostředky z odkazů olomouckých měšťanů. Stavbu vedl dle Renderova přání kamenický tovaryš Thonek, zaštiťován zřejmě kamenickým mistrem Václavem Rokickým. Thonek zemřel na počátku roku 1738 a příliš se stavbou nepokročil. Již v roce 1737 se stavby ujal Václav Rokický a po jeho smrti v následujícím roce jeho syn Jan Ignác, který již předtím pracoval u svého otce jako polír. Jak víme z pamětního spisu sepsaného Rokickým v roce 1754, zhotovil v té době nárys a model sloupu, jenž je zřejmě totožný s modelem dodnes uchovávaným v Vlastivědném muzeu v Olomouci. Dále Rokický pokračoval ve stavbě prvního patra od kulatých oken nahoru. Ale ani jemu se nepodařilo stavbu dokončit. Ta se neustále protahovala, až byla přerušena válkou a vpádem pruských vojsk v roce 1741.