Historie restaurátorských zásahů

Necelé čtyři roky po dokončení stavby stál na Horním náměstí v Olomouci trojiční sloup v celé své kráse, nepoškozen a zářící novotou. V roce 1758 však na Moravu opět vtrhla pruská vojska a po krátké době oblehla i novou pevnost Olomouc. Pevnost úspěšně přestála dvouměsíční obležení, město však bylo poškozeno pruským bombardováním. Škodu utrpělo také trojiční sousoší. 3. června při ostřelování byl sloup zasažen. Poškozena byla jednak kamenná část (zřejmě však jen lehce) a zejména kovový kříž v ruce Kristově. Po tomto incidentu vyslali měšťané k veliteli pevnosti a posléze i k veliteli pruských vojsk generálu Keithovi deputaci s prosbou, aby byla snadno viditelná památka pokud možno ušetřena dalších škod. Generál Keith to měšťanům přislíbil a slovo i dodržel. Alespoň se poté již žádný pruský dělostřelec do sloupu nestrefil.

Naštěstí poškození sousoší nebylo velké a v roce 1760 bylo opraveno. Snad pod dojmem této události a stále většího významu Olomouce jako pevnosti, a tudíž i většího nebezpečí poškození památky, zhotovil olomoucký měšťan Ignác Paul v roce 1766 81 centimetrů vysoký dřevěný model sloupu, dnes uložený ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Model nese tyto nápisy, dva nesou chronogramy s rokem 1766, poslední (totožný s nápisem na sloupu) s rokem 1754:

QVE SIMULACRA VIDES IGNATIUS PAUL
SILESIE ORIUNDUS MERCATOR OLLOMUCENUS
DECEM ANNIS IMPENSO LABORE EX CHARTA
SOLIDIORI CONFECIT.

*
PaVL opVs DeCennIo faCtVM offert.
*
Labore DILIgentI IgnatII PaVL faCtVM.
*
GLorIa Deo PatrI Deo FILIo Deo ParaCLeto.

Nejen válečné události znamenaly ale ohrožení pro sloup. V roce 1784 bylo v rámci josefínských náboženských reforem zakázáno sloužit v kapli ve sloupu bohoslužby. Po změně společenského klimatu za vlády císaře Františka II. došlo ale k omezení či zrušení některých Josefových výnosů, a tak 13. června 1802, na svátek Nejsvětější Trojice byla v kapli opět sloužena mše. 26. listopadu bylo dále rozhodnuto, že se bude každý rok v kapli sloužit pět mší, a sice jedna na svátek Nejsvětější Trojice a čtyři další o kvatembrách. Pro kaplana bylo z fondu na údržbu stavby vyčleněno 45 krejcarů na každou mši. Mimo tyto bohoslužby zde býval také umístěn jeden z oltářů při Božítělovém procesí. V té době také byla kaple na žádost správce (Verwalter der Kasse der Heiligsten Dreifaltigkeits Saule allhier) střežena hlídkou. Roku 1815 byl dán pokyn k pořízení inventáře kaple sv. Trojice.

V roce 1826 byl v kapli obnoven a opraven oltář, jak o tom svědčí nápis s chronogramem (1826) na čelní straně sloupu:

trIno Deo
aLto fortI sapIentI
aLtare
beneVoLentIa pVbLICa
renoVatVM.

1789-1790 byla podniknuta na sousoší malá oprava, dochoval se ale pouze účet tesaři za lešení a celková zaplacená suma za opravy 269 zl. V letech 1796-1798 musely být provedeny další opravy, v pramenech se mluví o zcizení čtyř pozlacených plamenů (měděných částí luceren?) a o potřebě upevnění dalších osmi uvolněných plamenů. Proto správce nadace František Antonín Grüzner požádal nejen o provedení oprav, ale i o již zmíněné střežení sousoší. Z oprav se dochoval dále účet za kamenické a zednické práce, jež provedl kameník Stabl. Jednalo se o opravy dláždění a obrubníků, zejména o zatmelení děr a výměnu některých poškozených částí u paty sloupu.

V roce 1802 silný vítr poškodil vrcholovou plastiku kolem symbolu Ducha svatého. Aby bylo možno provést opravy bylo nutné vystavět lešení. To postavil tesař Karel Matuschek. V roce 1810 byl sloup opět ohledán, přičemž bylo shledáno, že bude nutno opravit některá poškození, sloup očistit a natřít olejovými barvami. Rovněž roku 1823 ohledal sloup správce Gützner spolu s kamenickým mistrem Bohumilem Nawratilem a konstatovali nutnost provést některé opravy.

V roce 1834 bylo konečně přistoupeno k velké opravě. Lešení postavil tesař Klob, sochařské práce byly svěřeny sochaři Karlu Melnitzkému. Na vrcholové plastice se musel zhotovit a pozlatit jeden nový paprsek, křídlo na holubici a také tyč, na které byla holubice upevněna. Byly restaurovány také nápisy na sloupu. K tomuto účelu bylo zhotoveno několik nových liter z měděného plechu. Reliéfy byly pozlaceny a celá stavba natřena olejovými barvami lakýrníkem Františkem Knappem. Na paměť císařské návštěvy měl být zhotoven pamětní nápis.

V roce 1842 věnovala měšťanka Anna Probst na údržbu sloupu 200 zlatých. V roce 1850 byl sloup poškozen uličníky, učitelé a představen cechů byli vyzváni, aby na své svěřence dohlédli. V roce 1873 byla zhotovena nová socha jednoho dříve poškozeného světlonoše. Nová socha však zřejmě nebyla zdařilá, byla několikrát kritizována a při opravě v roce 1926 nahrazena novou. 1878 věnoval varhanář měšťan Jan Blasmayer 4000 zlatých na restaurování sloupu. Hamburger píše o nutnosti generální opravy. Tuto opravu měl provést podle něj kvalitní sochař, aby se předešlo nevhodným zásahům, jako bylo například již zmíněné zhotovení nového světlonoše z roku 1873.

Nejlacinějším oferentem byl Arnošt Melnitzky. Ten již na jaře 1879 vypracoval dva (později schválené) návrhy a rozpočty, a sice 30. dubna na kamenické a sochařské práce a 21. května na opravu podstavce (Sockel). Restaurování sousoší se mělo zaměřit na škody způsobené časem a povětrnostními vlivy, a to jak na kameni tak na měděných částech.

Na prvním místě byly uvedeny zásahy, které bude nutno provést na vrcholové plastice: oprava poškozených paprsků kolem Ducha svatého, nové upevnění, oprava a zaplátování proděravělých částí na sousoší Boha Otce a Syna, oprava pokřiveného a uvolněného žezla, nové upevnění uvolněného křídla na postavě andělíčka na zadní straně vrcholové plastiky a celkové očištění. Na sousoší Nanebevzetí to byly tyto opravy: zaplátování děr v měděném plechu, zhotovení pěti nových hvězd a několik menších oprav na Madoně, obou andělech a oblacích. Na vrchní části stavby a na dříku sloupu se měly vyspravit některé defekty, tři reliéfy křesťanských Ctností se měly pozlatit a jedné polopostavě na jednom z těchto reliéfů doplnit chybějící paže.

Na sochách horního poschodí se měly opravit četná drobná poškození. Na soše sv. Jana Křtitele doplnit dva prsty na pravé ruce, kříž s páskou natřít, opravit se měly i obě paže, levá měla být zpevněna třemi kovovými svorkami. Na soše sv. Jeronýma měl být natřen olejem krucifix. Soše sv. Vavřince měla být zhotovena nová pravá ruka s měděnou palmovou ratolestí, nová hlava a poprsí mělo být zpevněno čtyřmi svorkami a jedním čepem. Na sochu sv. Josefa měla být zhotovena levá ruka a kus drapérie na zadní straně, socha měla být zpevněna dvěmi sponami a kovová lilie měla být očištěna a nakonzervována. Měla být opravena také poškození na podstavcích soch a na nápisech horního patra. Horních šest reliéfů apoštolů mělo být pozlaceno, sv. Barnabáš (recte Bartoloměj) měl dostat nový nůž z kovu a sv. Šimon novou levou ruku.

První socha na prostředním poschodí, označená jako sv. Augustin, měla dostat nový nos, dva nové vrcholky mitry, pravou ruku a kus drapérie. Ke zpevnění mělo být použito čtyřech svorek a jednoho čepu. Biskupská berla měla být zbavena rzi a natřena. Druhá socha sv. Prokopa (recte Vojtěcha) měla dostal jeden vrcholek mitry, jeden prst na pravou ruku, levou ruku. K tomu bylo zapotřebí jedné svorky a tří čepů. Berla a veslo mělo být zbaveno rzi. Na sochu sv. Jana Nepomuckého se měly zhotovit dva prsty na pravou ruku a celá levá ruka s doplněným biretem. Kovový krucifix se měl očistit od rzi, ale palmová ratolest se měla udělat nová z mědi.

Čtvrtá socha měla být zpevněna jednou kovovou svorkou a na levé ruce měly být doplněny dva prsty. Kovová lilie měla být očištěna od rzi. U sochy sv. Blažeje se měla ošetřit část mitry, berla a dvě svíce a nově se měla zhotovit kniha v levé ruce. Dále se měl doplnit palec na pravé ruce, několik dalších detailů a kus drapérie s kouskem nohy. Socha měla být zpevněna devíti sponami a sedmi čepy. U šesté figury se měl doplnit okraj mitry, jeden prst na pravé ruce. Biskupská berla se měla očistit a socha zpevnit dvěmi svorkami.

Na první sochu spodního podlaží se měla zhotovit nová pravá ruka a vrchol praporce. Socha sv. Floriána měla dostat nový vrcholek standarty s kusem drapérie, část lastury v levé ruce a tři čepy. Na soše sv. Aloise se měl doplnit kus drapérie. Socha sv. Antonína měla dostat novou pravou paži, Ježíšek novou hlavičku a část drapérie se měla doplnit. Na soše sv. Františka (recte Kapistrána) se měla doplnit pravá ruka, část hlavy, vrchol praporce a část hábitu. Šestá socha měla dostat novou levou ruku s části paže, vrchol praporce a část nohy. Rovněž se měly opravit všechny podstavce pod těmito sochami.

Nad vchodem do kaple se měla vyměnit mramorová deska a opravit nápis. Dále se mělo opravit jedenáct andílků-světlonošů, dvanáctý andílek (desátý, počítáno od vchodu do kaple proti směru hodinových ručiček) byl nový a opravu nepotřeboval. Andílci většinou měli poškozená křídla (2., 3., 6. a 12. andílek), lucerny (1., 2., 4., 5., 8., 9. a 11.) či části paží, nohou nebo drapérie. Kovové části luceren byly ošetřeny od rzi. Ošetřeno a pozlaceno bylo také šest reliéfů s apoštoly na spodním podlaží. Opravu si vyžádali rovněž četná poškození na balustrádě u paty sloupu. Bylo nutno zejména vyměnit celou řadu kuželek, opravit četné defekty a restaurovat některé vázy.

Oprava podstavce spočívala jednak v opravě několika defektů na sloupcích nesoucích řetězové zábradlí, a jednak v úpravě bezprostředního okolí stavby. Původní návrh zhotovit jakési kamenné obložení s mřížkou byl zamítnut a prostor mezi sloupky okolo sousoší a okolní dlažbou byl nakonec rovněž vydlážděn. Muselo se počítat s jistým převýšením, proto byly jednotlivé kameny spojovány vápennou maltou. Sousoší tak spočívalo na jakémsi dlážděném „kopečku“, dobře patrném na dobových vyobrazeních.

Stavební smlouva o restaurování byla uzavřena mezi obecní radou královského hlavního města Olomouce a kameníkem Arnoštem Melnitzkým spolu s Karlem Bludau dne 19. června 1879. Melnitzky měl restaurovat sousoší dle výše zmíněného návrhu ze dne 30. dubna a dále opravit podstavec monumentu dle návrhu ze dne 21. května. Karel Bludau měl provést práce natěračské — dvakrát sloup napustit fermeží z lněného oleje (Leinöhlfirniß) a poté třikrát natřít olejovými barvami (Öhlfarbanstrich). Na opravy dohlíželo kolegium ustanovené obecní radou. Celková cena oprav přesáhla 6 000 zlatých. Na opravách se dále podíleli i kameníci František Zacha z Bystrovan a Antonín Procházka z Droždína, kteří zanechali své signatury na římsách podstavců pod sochami.

V roce 1912 se uskutečnila přestavba okolních domů, a tak se narušil „harmonický barokního kout“ kolem sloupu. V roce 1925 padl i na trojiční sousoší bedlivý zrak olomouckého Okrašlovacího spolku. V dopise městské rady Státnímu památkovému úřadu je zmíněn záměr výše uvedeného spolku „okrášlit sochu sv. Trojice postavením bedniček s květinami“. Nevíme zda byla tato akce schválena.

Již předtím se ale ukázalo, že stav sousoší je velice špatný, a že bude nutno přistoupit k rozsáhlé opravě. Již z 27. ledna 1925 se dochoval rozpočet sochaře Václava Janouška z Chvalkovic na opravy a očištění kamenných i kovových částí za 189 400 Kč (bez ceny za lešení). O zahájení prací bylo však rozhodnuto až příštího roku. Zakázka byla zadána skutečně sochaři Janouškovi jako nejlacinějšímu oferentovi. Cena za práci však byla určena na 76 800 Kč za práce v kameni a 36 500 Kč za práci v kovu, tedy celkem 115 300 Kč (s lešením). Protože město v téže době provádělo některé další opravy, bylo rozhodnuto zažádat o subvenci ve výši 35 000 Kč.

Za poslední půlstoletí, které uběhlo od poslední opravy, stavba skutečně značně zchátrala. Jedna biskupská berla byla již natolik prorezavělá, že spadla dokonce dolů. Na špatný stav památky prý byla městská rada upozorněna mistrem Kalvodou, jenž si dal sochařem Janouškem okopírovat pro svůj zámeček dva andílky-světlonoše. Po provedení průzkumu bylo konstatováno, že měkký a porézní kámen byl povětrnostními vlivy narušen, a že ve spárování a v místech dřívějších oprav značně vydrolen. Povrch byl pokryt starým olejovým nátěrem. Kámen byl, zejména na plastikách, na několika místech potrhán kolem kovových čepů a skob. Některé sochy měly zuráženy prsty či ruce, ze železného plechu tepané atributy byly téměř ztráveny rzí. Jak se dále ukázalo, byly značně narušeny železné konstrukce nesoucí měděné plastiky, stejně jako šrouby jimiž byly uchyceny. Měděný plech byl naproti tomu celkem zdravý, byl jen dosti znečištěn prachovým a sazovým nánosem. Špatný stav byl přičítán jak povětrnostním vlivům, tak i špatnému provedení dřívějších oprav. Neblaze byly pociťovány také některé dřívější, ne příliš stylově čisté, restaurátorské zásahy. Celá řada soch měla nevhodně (co se týče proporcí a tvarů) doplněny prsty na rukou a na nohou. Třetí andělíček vlevo od vchodu do kaple (zmiňuje se o něm již Hamburger, 1878) zhotovený roku 1873 značně narušil celkový vzhled stavby.

Památkový úřad v Brně rozhodl provést následující práce. Měla se rozebrat nejprve svatozář se symbolem Ducha svatého a v případě, že by byla její konstrukce poškozena, měla se nahradit. Povrchová rez se měla jen očistit a poté vše dvakrát natřít miniovým nátěrem a smontovat. Dále se měl zjistit stav zbývající konstrukce a ošetřit stejným způsobem. Měly se vyměnit prorezavělé nýty, natřít miniem a pokrýt čepičkami z měděného plechu. Prohlubně, ve kterých by se mohla zdržovat voda (prsty na nohou, záhyby roucha), se měly opatrně navrtat, aby voda mohla odtékat tak, aby ale nevnikala do vnitřku soch. Pozlacené části se měly opatrně očistit měkkými hadříky vodou, mýdlem a lihem. Čepičky nýtů se měly nově pozlatit, stejně tak i místa, kde bylo zlacení ve velkém rozsahu sedřeno.

Kámen měl být očištěn velmi jemně — kartáči, vodou, v místech, kde by starý olejový nátěr pevně lpěl, bylo povoleno použít slabý louhový roztok. K očištění jemných detailů mělo být použito jemných kartáčků. Používání železných nástrojů či broušení vůbec bylo zapovězeno. Pozlacené reliéfy měly být opatrně měkkými hadříky očištěny a v místech, kde by bylo zlacení poškozeno, se mělo zlacení vyretušovat zlatým, ve vosku rozpuštěným okrem. Spáry v kameni se měly vytmelit umělým kamenem patřičné barvy a zrnitosti. Jemné trhliny na sochách měly být vyplněny řídkým voskem rozpuštěným v benzínu. Záhyby, ve kterých by mohla stát voda, měly být vyplněny rovněž. Kde by to bylo možno, měly se železné skoby a spoje nahradit bronzovými. Pohledově rušivé defekty měly být doplněny, zbývající jen ošetřeny. Chybějící detaily soch měly být doplněny jen ve spodní části, v horních partiích, kde se detaily ztrácejí v celkovém pohledu, měly být uražené části jen zabezpečeny. Rzí ztrávené železné atributy soch měly být nahrazeny měděnými kopiemi, zachovalé se měly jen očistit. Lucerny u soch světlonošů se měly zhotovit z měděného plechu, zasadit do kamenné obruby a přichytit do původních otvorů.

Poškození sousoší se ukázalo být nakonec větší než se předpokládalo. Olejová šedá barva musela být odstraněna louhem a Kesslerovým fluátem, větší trhliny byly spojeny měděnými skobami a vyspraveny umělým kamenem, menší spáry byly vyplněny dřevocementovým tmelem. Sochy byly konzervovány roztokem fluátu. Poškozeny byly i některé měděné části — opravu obstaral závod R. Synovce. Současně s prováděním restaurátorských prací pořídil sochař Janoušek i sádrové odlitky některých detailů „pro musea a školy“. Zhotovena byla i fotodokumentace. Pravděpodobně nedošlo k realizaci záměru zavést elektrické vedení do luceren a zajistit tak osvětlení sloupu. Byl pořízen také nákres jedné z luceren (viz příloha). Později bylo ještě rozhodnuto nedávat do luceren sklo klenuté, ale jen ploché. Důvodem byla nákladnost této práce, neboť každá z luceren měla jiný tvar a pro každou by tak muselo být vyrobeno speciální sklo.

Nedošlo zřejmě také k pozlacení patnácti reliéfů (12 poprsí apoštolů a 3 křesťanských Ctností). Zprávy o těchto reliéfech jsou v dobových pramenech vůbec zmatené. Do r. 1926 v popisech bývají uváděny jako měděné, "tepány z mědi a silně pozlaceny", poté již jako kamenné. Též v knize o mariánských sloupech vydané Šormem a Krajčou jsou reliéfy popisovány takto: "Ve stranách hlavního zdiva jsou jemné reliéfy poprsí dvanácti apoštolů, o nichž dřívější obdivovatelé sloupu se domnívali, že jsou ulity z mědi. Teprve při poslední veliké opravě r. 1926 bylo konstatováno, že jsou tepány ze dva milimetry silného měděného plechu, kterážto práce patří rovněž k unikátům." Snad k tomuto přinese více restaurátorský průzkum, snad to lze vysvětlit tím, že starší autory zmýlilo pozlacení, a další autoři tento omyl dále přejímali.

Při rozmontování vrcholové plastiky byl učiněn zajímavý nález. V měděné zeměkouli byl nalezen cínový válec (délka 40 cm a průměr 8 cm), jenž v sobě skrýval sedm listin pocházejících z opravy sloupu v roce 1760. Jednalo se o následující dokumenty: 1. pamětní listina z roku 1754 se jmény městských úředníků, cenami obilí, vína, piva masa a soli; 2. seznam úřadů a úředníků; 3. Militärquartierstand z roku 1758; 4. diarium obležení města pruským vojskem 1. května až 2. července 1758 sepsané Karlem J. A. Hayszem; 5. nápis z roku 1759 o vyznamenání města a jednotlivých občanů; 6. pamětní list z roku 1760 a 7. (tato listina byla papírová, ostatní byly pergamenové) popis ztrát města za obležení a počet dělových koulí vystřelených na město a hlavně rytina zobrazující obležení Olomouce. Dokumenty byly po ohledání archivářem dr. Nešporem uloženy do městského archivu a do vrcholové plastiky byly vloženy jejich opisy spolu s jednou listinou novou, psanou na pergamenu, se zprávou budoucím generacím. Mimo to byly ve špici kopí jednoho ze světců ještě nalezeny lístky se jmény kameníků a pomocníků při opravách v roce 1879. Opisy těchto lístků byly rovněž vloženy do nové schránky.

Celkové náklady na opravu dosáhly výše 220 000 Kč. Sochaři Janouškovi z toho bylo zaplaceno 78 000 Kč za práce na kameni (21 000 za lešení, 36 000 za restaurování třiceti pískovcových soch, 9 000 za restaurování patnácti reliéfů bez zlacení a 12 000 za restaurování dalších detailů) a 42 000 Kč za práce na kovových částech (rozmontování a oprava plastik, oprava železné konstrukce, očištění, zhotovení a upevnění části konstrukce a dále zhotovení 12 luceren, 1 znaku, 1 lilie a 1 ratolesti, 1 znaku a 1 hvězdového kruhu). 12. února 1927 byla Ministerstvem školství povoleno vyplacení subvence ve výši 35 000 Kč. Nutno podotknout, že některé zásahy se při pozdějších opravách ukázaly být naprosto nevhodnými.

Nově opravené sousoší se opět začlenilo do společenského i náboženského života prvorepublikové Olomouce. Zanechal nám o tom alespoň zprávu F. Bolek ve své práci o olomouckých kostelech a kaplích: „Před kaplí bývá postaven oltář o průvodech Božího Těla a sloužívá se tam mše sv. na svátek Nejsv. Trojice. Po celý oktáv této slavnosti se sloužívá mše sv. v kapli samé“. Za několik málo let však přišla válka a s ní i potencionální nebezpečí poškození památky, zejména v případě leteckých útoků. Ochraně sousoší, přestože v dobovém kontextu se jednalo o záležitost naprosto podružnou, byla věnována značná pozornost. Nejprve začala být pořizována fotografická dokumentace, a v roce 1944, když se fronta přiblížila a nebezpečí poškození se stalo aktuálnějším, byly podniknuty další kroky k ochraně památky ve spolupráci s Památkovým úřadem v Brně (Dr. K. Kühn). Původní záměr obestavět sousoší jakousi ochranou stěnou byl technicky neproveditelný, a tak bylo rozhodnuto pokračovat v dokumentaci a ve zhotovování sádrových odlitků, a dále sejmout všechny sochy a reliéfy ze stavby a uložit na bezpečném místě. Další události však zřejmě nedovolily zamýšlené sejmutí soch provést. Byly zhotoveny tedy jen některé fotografie a sádrové odlitky, dnes uložené ve VM Olomouc.

Preventivní zhotovení sádrových odlitků a fotografické dokumentace pro případ poškození sloupu bombardováním bylo naštěstí zbytečné. Sloup za války vážnějších škod nedoznal, utrpěl jen drobnější poškození. Ve spodní části byl zasažen střepinami a dva andělíčci byli poškozeni — jeden měl poškozený obličej a druhý rámě. Navíc byl na několika místech povrch stavby poškozen zásahy z ručních palných zbraní a jak se později ukázalo, také měděné plastiky měly několik průstřelů. Od poslední velké opravy v roce 1926 byla památka na několika místech drobně poškozena a hlavně silně znečištěna. Celkový stav vyžadoval provedení alespoň nejdůležitějších oprav, aby se zabránilo dalšímu chátrání.

Provedení oprav bylo v roce 1947 svěřeno akademickému sochaři Vojtěchu Hořínkovi z Olomouce. Ten v rozpočtu odhadl, že práce budou stát celkem 343 270 Kčs. 125 000 Kčs z této sumy mělo stát lešení, 45 000 ošetření osmnácti soch světců (opravy po střelných ranách a doplnění chybějících detailů jako např. uražených prstů), 50 000 zhotovení přesných kopií dvou soch světlonošů z maletínského pískovce a 25 000 ošetření zbývajících deseti světlonošů. Zbývající částka připadla na menší práce — oprava několika detailů, oprava balustrády včetně doplnění jedenácti chybějících kusů balustrů, oprava dvou schodů, zhotovení jednoho pilíře se dvěma půlbalustry a konečně různé výplně, tmelení a opravy kovových částí (řetězů, kovových plamenů a svítilen).

Opravy byly ukončeny v následujícím roce. Kolaudace proběhla 4. května 1948. Protokol uvádí, že všechny práce proběhly odborně a přesně dle požadavků. Kamenné sochy a architektury byly očištěny, trhliny vzniklé působením povětrnostních vlivů byly vyspraveny fermežovým tmelem a asfaltem. Chybějící části byly doplněny v kameni a upevněny měděnými sponami a trny. Sochy byly nakonzervovány lněným olejem, včelím medem (správně voskem?) a parafínem. Architektura byla konzervována po celém povrchu zinkovým fluátem.

Původně bylo lešení postaveno pouze do výše posledního patra soch. Z této úrovně ale byly zjištěny další průstřely a škody v nejvyšší části, a tak muselo být lešení nadstaveno až po samotný vrchol. Na měděných částech pak byly provedeny další opravy. Nejprve byly kovové části očištěny od nánosů (v záhybech až 20 cm silného). K tomuto účelu, stejně jako k očištění kamenné architektury, musel být natažen provizorní vodovod od kašny Neptunovy (správně snad Herkulovy) a k očištění horní části bylo použito gumové hadice. Po očištění byly na měděných částech zjištěny další průstřely. Celkem bylo opraveno letováním, nýtováním a šroubováním záplat z 0,8 mm silného měděného plechu vyspraveno na devadesát poškozených míst. Sochařské a kamenické práce byly provedeny V. Hořínkem za spolupráce kamenického mistra Josefa Havláska. Práce v kovu provedl pasíř František Stádník. Vojtěchu Hořínkovi bylo nakonec vyplaceno 244.691 Kčs, celkem bylo na opravy vydáno za období 1947-1948 481 363 Kčs.

Dodatečně bylo zjištěno, že bude nutno vyasfaltovat ochoz mezi řetězovým zábradlím a spodní částí stavby. Dále bylo zjištěno, že bude nutno vyčistit a opravit kapličku uvnitř stavby (zasklení oken, výměna rozbité oltářní desky a očištění reliéfů). Práce v kapli byly zadány opět akademickému sochaři Hořínkovi. Ten zajistil očištění stěn kaple od olejových a vápenných nátěrů, dále šest pozlacených reliéfů a opravení dlažby kaple, za což obdržel 42 000 Kčs. V Hořínkově vyúčtování ze dne 4. prosince 1948 je ještě uvedena částka 43 000 Kčs za nová osvětlovací tělesa z kovu a za zhotovení nového oltáříku, „aby odpovídal slohu a interiéru kaple“. V závěrečném protokolu ze dne 18. července 1949 však není o této sumě, ani o provedené práci není žádná zmínka. 3. května 1949 povolilo MŠVU na opravu subvenci 140 000 Kčs.

Zbývající opravy jsou zdokumentovány v restaurátorských zprávách (viz příloha). Některé drobné opravy proběhly dále na počátku šedesátých let. V létě 1962 restauroval akademický sochař Vojtěch Hořínek postavičku světlonoše a v roce následujícím další dva. V roce 1963 byl restaurován ještě jeden světlonoš sochařem Karlem Lenhartem (Lenhart se podílel již na opravách v roce 1926). V roce 1964 Lenhart restauroval ještě sochy dvou světců: Aloise a Antonína.

V letech 1972-1975 sousoší restaurovali sochaři Karel Lenhart a Josef Stárek. Sousoší bylo očištěno od nánosů špíny a holubího trusu, hrubě poškozená místa a betonové doplňky vysekány, opraveny vložkami z maletínského pískovce a napatinovány. Poté byl sloup nakonzervován Lukofobem L. V roce 1972 byl opraven dřík sloupu s patkou a sochy na horním poschodí: sv. Anny, sv. Jana Křtitele, sv. Marka (recte Jáchym nebo Jeroným), sv. Vavřince, sv. Josefa, sv. Vojtěcha (recte Jáchym nebo Jeroným) a reliéfy Víry, Naděje a Lásky (restauroval K. Lenhart). V následujícím roce byly Lenhartem restaurovány též podstavce pod těmito sochami a dále šest soch v prostředním poschodí. Josef Stárek v roce 1974 restauroval sochy spodního patra — sv. Mořice a sv. Václava. V témže roce bylo zrestaurováno také všech dvanáct reliéfů apoštolů. Nakonec byla opravena také spodní část stavby — balustráda, schody a obrubníky.

Zpracoval: Martin Elbel