Restaurátorský průzkum kamenných prvků Čestného sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci

Restaurování Čestného sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci je akcí velmi náročnou a komplikovanou. Již na první pohled nejnápadnější příčinou jsou gigantické rozměry celého Sloupu, které z něj činí jednu z největších sochařských památek svého druhu nejen u nás, ale minimálně ve středoevropském měřítku. Zásadním faktem vystupujícím v této souvislosti do popředí je přitom fakt, že k tomuto monumentu není možné přistupovat jako k prostému součtu jednotlivých sochařských děl, ale samozřejmě syntetickým způsobem jako k celku s řadou specifických problémů.

Restaurátorský průzkum Sloupu probíhal dosud v podstatě ve dvou základních etapách.

První etapa byla realizována v roce 1997. Sloup patří mezi nejvýznamnější památky v městské památkové rezervaci, byl jako součást jedinečného souboru městských kamenných plastik - šesti kašen a dvou sloupů - zařazen mezi národní kulturní památky. Vzhledem k významu tohoto souboru i v mezinárodním měřítku, bylo zažádáno o jeho zařazení do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Přístup k ochraně památky, aspirující na takovýto zápis, musí splňovat ty nejpřísnější požadavky kladené na teorii i praxi památkové péče. V této souvislosti vzešla ze strany Státního ústavu památkové péče v Praze (SÚPP) iniciativa k průzkumu, sledujícímu komplexní vyhodnocení památky.

Bezprostředním cílem bylo vytvořit co nejpodrobnější všeobecný materiál, který by byl praktickým východiskem pro budoucí restaurátorský zásah - tedy zhodnocení současného technického stavu památky, shromáždění všech dostupných písemných i hmotných pramenů, zpracování expertiz, nutných pro rozhodování o způsobu restaurátorského zásahu, včetně návrhu na potřebný zásah s případným uvedením variant, a v neposlední řadě i s předběžným odhadem předpokládaných nákladů na restaurování. Výsledky tohoto průzkumu byly pracovníky Státního ústavu památkové péče v Praze označeny vedle průzkumu areálu Betléma v Kuksu (okr. Trutnov) a souboru soch v Manětíně (okr. Plzeň) za dosud nejkomplexnější materiál u nás.

Vzhledem k tomu, že v Olomouci bylo všeobecně u veřejnosti dosud v živé paměti poslední několikaleté restaurování Sloupu a dlouhý – přibližně 25-letý - časový odstup byl všeobecně podceňován, převládala u investora, kterým je Město Olomouc, naděje na potvrzení dobrého stavu Sloupu bez nutnosti rozsáhlejšího zásahu. Tato naděje se však jednoznačně ukázala jako lichá. Stav Sloupu byl autory průzkumu označen jako havarijní, dokonce s rizikem zřícení některých částí sochařské výzdoby.

Druhá etapa restaurátorského průzkumu je realizována postupně v  roce 1999, již v přímé souvislosti s restaurováním. Zaměřila se na konkretizaci prvního všeobecného průzkumu, tedy na analýzu konkrétních poškození jednotlivých částí, spolu s návrhem na jejich řešení. Byly rovněž dopracovány další expertízy. (Souhrnný přehled dílčích průzkumů přinášíme na jiném místě.)

Samozřejmé je, že výsledky dosavadních průzkumu nelze považovat za konečné. Jejich doplňování bude probíhat kontinuálně v průběhu restaurování, kdy zákonitě dochází ke zpřesněním a dalším zjištěním v závislosti na průběhu restaurátorských prací.

Sloup nese stopy řady předchozích restaurátorských zásahů. Kromě drobnějších prací, které měly v podstatě údržbářský charakter nebo odstraňovaly následky konkrétních poškození (např. válečných), proběhly komplexní opravy v letech 1834 (Karel Melnitzký, šlo o první velkou opravu 80 let po postavení sloupu), dále r. 1879 (Ernest Melnitzký, oprava po 45 letech od předchozí), pak r. 1926 (Václav Janoušek, oprava po 47 letech), a nakonec v letech 1972 - 75 (Josef Stárek - Karel Lenhart, 46 let od poslední komplexní opravy). Lze říci, že všechny předešlé opravy se přes jejich někdy velký rozsah soustřeďovaly na povrchové zásahy, které pouze odstraňovaly následky poškození, nikoliv jejich příčiny. Při těchto zásazích byly použity prakticky všechny dnes již překonané či dokonce kritizované metody, jako je čištění louhy, používání Kesslerových fluátů a dalších dobově oblíbených konzervačních prostředků, s jejichž následky se při dnešním restaurování budeme muset vyrovnat. Naštěstí při minulých restaurováních nedošlo k jinak velmi rozšířenému nešvaru, totiž přesekávání, přebrušování a jinému podobnému "vylepšování" povrchu kamene. Bez nepůvodních zásahů zůstal tedy zachován původní autorský rukopis.

Kromě obecných a v podstatě se opakujících prvků průzkumu a restaurování běžných sochařských děl z pískovce jsme konstatovali specifika, vyplývající hlavně z mimořádných rozměrů Sloupu. V prvé řadě je to především různorodost míry poškození, závislá jak na výšce umístění daného prvku nad zemí, tak na místě umístění vzhledem ke světovým stranám a v neposlední řadě na místě exponovaném či chráněném před vlivy povětrnosti.

Důležitým specifikem Sloupu je i fakt použité kombinace materiálů kov – kámen, se kterým souvisí velké množství kovových kotvících konstrukcí měděných soch v nejnamáhanějším místě Sloupu, kterým je vrcholová hlavice. K tomu přistupuje i nemožnost kompletní výměny železných kotvících prvků, z nichž část svou korozí napomáhá k destrukci kamene.

Pro podrobnou konkrétní dokumentaci nejvážnějších poškození jednotlivých částí sloupu byl kromě textové části průzkumu, seřazené v přehledném soupisu obsahujícím zároveň návrh potřebného restaurátorského zásahu, zvolen názorný způsob barevného zákresu do grafického zobrazení soch. Tyto nákresy jsou součástí fotografické dokumentace a soustředíme se v nich především na zaznamenání následujících bodů: kamenné vložky a sochařské doplňky (rozlišeny jsou původní a nepůvodní, pískovcové a z umělého kamene), tmely z umělého kamene, chybějící části, mimořádně zvětralá místa, trhliny, korodující kov.

Výsledky průzkumu Sloupu lze v maximální stručnosti shrnout do několika následujících hlavních bodů.

Statické poměry architektonické části trojičního sloupu jako celku jsou v podstatě v pořádku a nevyžadují žádná zvláštní opatření, s výjimkou hlavice vrcholového Sloupu, jak bude ukázáno dále. V této souvislosti je nutné poznamenat, že se nejedná o zděnou stavbu obloženou kamenem, ale o stavbu vytvořenou z pískovcových bloků, z nichž podle našeho zjištění největší, použitý na dříku Sloupu ve výšce přibližně 25 metrů nad terénem, má při výšce 334 cm průměr 200 cm.

Za havarijní byl označen stav sedmi kamenných soch světců - tedy všech šesti soch ve třetím podlaží (sv. Anna, sv. Jan Křtitel, sv. Jeroným, sv. Vavřinec, sv. Josef, sv. Jáchym) a sochy sv. Floriána v 1. podlaží. Tyto sochy vykazují ve své spodní části značné trhliny, zčásti v důsledku koroze železného kotvícího čepu. Zatím u dvou z těchto soch (sv. Jáchym a sv. Anna) bylo rozhodnuto je demontovat a provést restaurátorský zásah v ateliéru, u ostatních z těchto soch je dosud problém jejich eventuálního snesení otevřený.

Havarijní byl stav vnitřních železných konstrukcí měděných soch, z nichž některé hrozily dokonce destrukcí s odlomením některých distálních částí, jako jsou křídla a končetiny. Tato situace vedla nakonec k nutnosti demontáže vrcholového sousoší Nejsvětější Trojice i sousoší Nanebevzetí Panny Marie a jejich restaurování v ateliéru.

Vzhledem k tomu, že všechna nejzávažnější poškození se vyskytují především v horní části trojičního sloupu, je jasné, že v případě destrukce některé ze soch a jejího zřícení by vzhledem k pyramidovému tvaru celého sousoší došlo k závažným škodám na níže umístěných částech výzdoby. Především je však ohrožena bezpečnost pěšího i silničního provozu v okolí, neboť při pádu sochy z výšky několika desítek metrů by došlo k jejímu roztříštění a úlomky by se rozlétly po širokém okolí. Ke zřícení jedné části sochařské výzdoby už dokonce došlo v r. 1997 ještě před prováděním průzkumu. Šlo o jednu ze soch andílků na balustrádě ve spodní části Sloupu. Původní domněnka o jejím shození vandaly se ukázala při detailním průzkumu jako mylná - ve skutečnosti se socha, umístěná na šikmině parapetu balustrády, zřítila vlivem destrukce plintu, roztrhaného korozí středového čepu.

Další prvky trojičního sloupu, zejména architektonické části, jsou v relativně dobrém stavu. Jsou ovšem pokryty krustami a depozity různého druhu včetně značného napadení biokorozí, zejména na severní straně. Místa v dešťovém stínu, zejména vodorovné plochy reliéfů na stěnách Sloupu, jsou mimořádně silně pokrytá guánem, někde až v několikacentimetrové vrstvě.

Měkčí partie pískovce jsou povrchově rozrušeny korozí, v některých partiích včetně modelace povrchu. Poškození kamene větráním je většinou jen povrchové, což je dáno především použitím kvalitního křemičitého pískovce, a to pro střední Moravu typického maletínského (architektonické části), respektive mladějovského (sochařská výzdoba).

Ultrazvukovou transmisí bylo u sochařské výzdoby prokázáno poškození korozí nejvíce do hloubky přibližně 2 cm, a to pouze v nejvíce poškozených partiích méně kvalitní vrstvy kamene na reliéfu Lásky ve třetím patře Sloupu.

Pokud se týká architektury celého Sloupu, místa s nejvážnějšími poškozeními korozí lze najít kolem profilovaných říms, oddělujících jednotlivá patra. Samotné římsy mají profilované podhledy, ukryté v dešťovém stínu, značně znečištěné sádrovcovými krustami, spojenými se dalšími nečistotami a zbytky dezintegrovaných barevných nátěrů.

Svislé i šikmé plochy kamene, umístěné bezprostředně nad římsami (jejichž horní plochy nejsou vyspádované, jsou tedy vodorovné a drží se na nich voda následně pronikající jak do říms, tak vzlínající do kamene nad nimi), jsou místy značně zvětralé, s uvolněnými a odlupujícími se povrchovými vrstvami kamene. Některá tato místa byla při minulém restaurování (J. Stárek, 1972-75) plošně přetmelena cementovým potěrem, který je však zcela degradován, uvolněn a do značné míry opadán. Pod ním pokračovala ve zvýšené míře koroze kamene.

Pod římsami jsou plochy architektury pokryty jemným reliéfem s pásky, akanty a volutkami, zdobícími průběžný vlys a plochy pilastrů. Jemný ornament je značně zvětralý, a to zejména u vlysu pod římsou 2. patra - zde jsou plochy architektury Sloupu vůbec v nejhorším stavu. Jsou patrná zcela zpráškovatělá, uvolněná, miskovitě odloučená místa, chybějící detaily reliéfu. Je patrné, že tento problém byl řešen již při minulém restaurování, chybějící detaily tehdy nebyly doplňovány a pouze povrchové zpevnění kamene vedlo ke zrychlené korozi pod uzavřeným povrchem.

Samostatným problémem, bezprostředně souvisejícím s právě popsanými poškozeními, je otázka zjištěných zbytků barevného pojednání Sloupu. Dvěma průzkumy polychromie (1997 ing. Maxová – SÚPP, 1999 Mgr. Surma) bylo kromě původní polychromie, sestávající s bílého monochromního pojednání s tmavým mramorováním, zjištěno více vrstev následných monochromních nátěrů, odstraňovaných při dřívějších opravách a zachovaných v drobných, značně degradovaných zbytcích zejména na místech dešťového stínu pod římsami. Na reliéfech apoštolů a křesťanských ctností byly zaznamenány fragmenty zlacení.

Zbytky dezintegrovaných barev, dochovaných především v podhledech a na skrytých místech, jsou v řadě případů součástí zvápenatělých krust, které uzavírají povrch kamene a poškozují jej, navíc jsou do značné míry degradované. Je typické, že partie architektury nejvíce poškozená korozí kamene, tedy vlys pod římsou druhého patra s jemným reliéfním dekorem pásek a akantů, je na zkorodovaných místech pokryt nepropustnou vrstvou barevných nátěrů, které místy puchýřují a pod nimi se koncentrují soli. Na těchto místech jsou již zbytky barev spolu s krustami jedinými nositeli povrchu originálního reliéfu, neboť pískovec pod nimi je zcela zpráškovatělý a kontaminovaný značným obsahem solí. V kontrastu s tím na těch místech, kde byl tento vlys při minulých restaurováních od barev důsledně očištěn, je kámen v poměrně dobrém stavu.

V současné době probíhá první etapa restaurování, která má kromě jiného vyřešit jeden z nejvážnějších problémů celého restaurátorského zásahu na Sloupu, tedy zabezpečení hlavice vrcholového sloupu, nesoucí měděné sousoší Nejsvětější Trojice. Vzhledem k tomu, že problematika vrcholového sloupu představuje specifickou a velmi složitou část restaurátorského zásahu, byla jí v restaurátorskému průzkumu věnována samostatně mimořádná pozornost.

Jak již bylo konstatováno výše, jsou celkové statické poměry Sloupu v dobrém stavu, což vzhledem ke zjištěným poměrně mělkým základům i k nehomogennímu podloží je velmi potěšující. Kladným prvkem je zde zřejmě pyramidální kompozice celého Sloupu s rozsáhlou základnou. Při průzkumových a zaměřovacích pracích po snesení vrcholového sousoší, při kterých bylo nutné se delší dobu pohybovat rovněž na ploše hlavice, jsme zjistili soustavné drobné pohyby (výkyvy) Sloupu, někdy i bez zjevné příčiny (bezvětří, žádný průjezd auta v okolí Sloupu). Je zřejmé, že konstrukce Sloupu je pružná a je schopná vyrovnávat drobnější otřesy podloží bez poškození, což je nepochybně velmi pozitivní prvek, k němuž přispívá celá řada detailů. Patří sem například různý způsob uložení kamenných bloků v závislosti na jejich namáhání - vertikální i horizontální ložení vrstev pískovce není náhodné, ale vždy závisí na místě použití toho kterého bloku. Ložné spáry bloků na exponovaných místech jsou v pravidelných intervalech proloženy dřevěnými vložkami, tvořícími pružné můstky. Pružnost vrcholové konstrukce sousoší Nejsvětější Trojice byla zabezpečena utvářením hlavního trnu, který je dvojitý, s obvodovými lamelami vyrovnávajícími otřesy sousoší například při poryvech větru.

Hlavice, vytvořená z jednoho bloku kamene o přibližné výšce 160 cm a průměru 220 cm, s horizontálním ložením sedimentárních vrstev pískovce, je vystavena mimořádnému mechanickému namáhání vzhledem k ukotvení vrcholového nadživotního sousoší Nejsvětější Trojice se sochou archanděla Michaela pod ním. Namáhání je způsobeno jednak velkou hmotností samotného sousoší, jednak vlivem náročných atmosférických podmínek na vrcholu ve výšce přes 30 metrů nad plochou náměstí. Ve hmotě hlavice je uchycena řada železných kotev vnitřní konstrukce kovových soch. V případě větrných poryvů, v této výšce daleko výraznějších než při zemi (hlavice přesahuje nad střechy okolních domů), jsou tlaky namáhající konstrukci a přenášené na hlavici značné a způsobují poškozování kamene. Již při prvních prohlídkách před snesením sousoší Nejsvětější Trojice byly patrné vertikální i horizontální praskliny.

Vzhledem k těmto poškozením (charakterizovaným dále) byla hlavice podrobena radarovému zkoumání, zjišťujícímu uložení vnitřních kovových konstrukcí. Nejdůležitějším výsledkem je fakt, že hlavní kovový nosník vrcholového sousoší prochází celou hlavicí a propojuje ji s dříkem do hloubky 250 cm, tedy až do středního ze tří bloků dříku. Vzhledem k tomu, že tento nosník vyčnívá nad plochu hlavice přes 4 metry vysoko a že hlavice je 160 centimetrů vysoká, vychází celková délka tohoto kovového prvku na zcela mimořádný rozměr více než osmi metrů. (Musíme ovšem brát v úvahu možnost, že propojení bloků dříku je tvořeno dvěma samostatnými, v podstatě na sebe navazujícími trny. Zpráva o radarovém průzkumu totiž upozorňuje, že v případě dvou trnů, jejichž vzdálenost by byla menší než 5 centimetrů, není přístroj schopen je vzájemně odlišit.)

Po demontáži vrcholových soch bylo provedeno podrobné zaměření hlavice spolu s trhlinami i ukotvením všech železných prvků a zobrazeno na nákresu.

Přes viditelné trhliny na horní ploše hlavice byly umístěny sádrové terčíky jako pomocná metoda zjištění stavu, resp. pohybu trhlin. Ve velmi krátké době (již do druhého dne po osazení) byla část terčíků prasklá, což je dalším z faktů ukazujících na soustavné pohyby Sloupu.

Hlavní horizontální trhlina je velmi pravidelná (vypadá takřka jako spára),– jde téměř přes celou plochu bloku po vrstvách kamene, vytrácí se pouze na jihozápadní straně. Tato trhlina byla již v minulosti svázána železnými vertikálními masivními svorkami (průřez cca 30 x 12 mm).

Vertikální trhlina na čelní (jižní) straně za sochou sv. Michala, která probíhá výškou bloku od horizontální trhliny po horní plochu, byla již v minulosti přemostěna v horní ploše dvěma masivními železnými kramlemi. V místě jejich uchycení však kámen opět praskl, takže kramle v podstatě již neplní svoji funkci. (Jde o jednu ze dvou nejvážnějších trhlin.)

Vertikální trhlina na levé (západní) straně jde shora až po vodorovnou trhlinu, vlevo od ní je na horní ploše patrná menší, pouze povrchová trhlina (z boku je patrná její hloubka maximálně asi 10 cm), která se vytrácí a neohrožuje statické poměry hlavice.

Trhlina na pravé (východní) straně hlavice je nejrozsáhlejší, jde přes celý blok kamene až k vertikální trhlině. V minulosti již byla tmelená cementovým tmelem, na horní ploše navíc byla uzavřena při okraji bloku kamennou vložkou. Tato trhlina je dnes otevřená, tmel i vložka jsou prasklé. (Jde o druhou z nejvážnějších trhlin.)

Detailní posouzení stavu hlavice bylo možné až po sejmutí vrcholového sousoší. Po demontáži a následném statickém posouzení jsme došli k závěru, že sejmutí hlavice a její restaurování v ateliéru není reálné. Opatření k zajištění statických poměrů hlavice tedy bude kombinací injektáží a tmelení prasklin s jejím zajištěním prostřednictvím pomocných kovových prvků dodatečné zpevňovací konstrukce. Technika provedení konstrukce je možná několika variantami, jejichž použití je v této chvíli dosud otevřené a které budou předmětem dalších odborných konzultací. Záměrem je využít v maximální možné míře stávajících prvků tak, aby destrukční zásahy do hlavice (navrtávání, zasekávání apod.) byly minimalizovány.

Kamenné sochy světců jsou vysoké kolem 270 cm, umístěné na soklech vystupujících z hmoty kubusu Sloupu. Sochy byly vysekány v principu vždy z jednoho kusu mladějovského pískovce, nepočítajíc doplňky distálních částí, vystupujících z bloku kamene (zejména ruce, event. atributy apod.), a nepočítajíc rovněž nepůvodní doplňky a náhrady chybějících nebo vážně poškozených částí, provedené při minulých restaurováních.

Celkový stav soch je nutné rozdělit na několik samostatných problematik.

Z hlediska restaurování jsou podle našeho názoru nejvážnějším problémem trhliny ve hmotě soch, které mohou v nejvážnějších případech ohrožovat i jejich statiku.

Z tohoto hlediska je nejvážnější stav soch třetího patra. Sochy zde mají v celé mase řadu různě hlubokých trhlin, část jich je ve spodní části – plintu - výrazně potrhána, a to i od korodujících čepů. Trhliny v oblasti plintu se jeví jako velmi závažné. Noha sochy svatého Jáchyma se již v nedávné minulosti odtrhla, spadla a rozbila se na několik kusů.

Většina spodních částí soch třetího patra byla již v minulosti opravována jednak lepením odtržených částí, jednak kamennými vložkami různého rozsahu. Plinty čtyř soch třetího patra, tedy sv. Anny, sv. Jana Křtitele, sv. Vavřince a sv. Jáchyma jsou staženy zkorodovanými železnými objímkami, které dále trhají plintus.

Stav soch druhého patra lze označit za lepší než u soch třetího patra. Trhliny, které ve třetím patře ohrožují statiku soch a způsobují jejich havarijní stav, se u soch druhého patra nevyskytují. Pouze v menší míře se vyskytují povrchové drobnější trhliny neohrožující statiku a vznikající přirozeným pnutím hmoty kamene. Některé plinty ovšem byly již v minulosti opravovány, jsou na nich patrná lepená místa i kamenné vložky. Je tedy otázkou, jak vypadá stav plintu pod těmito nepůvodními doplňky a opravami. V každém případě však v současnosti u žádné z těchto soch nepředpokládáme nutnost její demontáže a snesení.

Stav soch prvního patra je obdobný jako u druhého patra, s výjimkou sochy sv. Floriána, která je rovněž havarijní z důvodu závažných trhlin plintu a patrně bude nutné ji pro restaurování sejmout.

Čtyři ze soch světlonošů ve spodní partii Sloupu jsou nepůvodní, neboť v minulosti vzhledem k jejich umístění v dosahu okolojdoucích docházelo k jejich častějšímu poškozování. Kromě běžných poškození pískovce (zvětrání, degradované tmely, krusty, nepůvodní doplňky atd., kontaminace kamene solemi atd.) jeví velká část těchto soch vážné stopy potrhání od plintu. Vzhledem k tomu, že sochy jsou osazeny na šikminách parapetu, hrozí v případě dezintegrace plintu bezprostředně zřícení uvolněné sochy. V jednom případě již k němu došlo (v r. 1997), což bohužel mělo pro sochu fatální důsledky v podobě jejího rozbití na několik kusů. Z důvodu ohrožení je tedy nutné uvažovat o demontáži alespoň u části nejvážněji narušených soch.

Všechny sochy Sloupu nesou mnoho druhotných doplňků kamennými vložkami, z nichž některé jsou velmi starého data (včetně autorských oprav), řada z nich však pochází z restaurování v letech 1972 – 75. Ty jsou snadno odlišitelné svojí světlejší barvou, neadekvátním materiálem (na sochách většinou maletínský pískovec na rozdíl od originálního mladějovského), pojednáním povrchu (originální povrch je broušený, zatímco doplňky jsou často jen sekané) a často i tím, že na rozdíl od originálního okolního kamene jsou hloubkově zkorodované. Z dnešního pohledu je takovýto způsob restaurování nevhodný a lze říci, že v řadě případů nebylo nutné k nim přistupovat, ale jsou dokladem koncepce i technologie restaurování své doby. Pro úplnost a objektivitu je rovněž třeba říci, že v řadě případů šlo pouze o výměnu již existujících starších kamenných vložek. Totéž lze říci o sochařských kamenných doplňcích. Před zahájením průzkumu jsme předpokládali, že sochy umístěné níže, tedy v lepším dosahu případných vandalů, budou mít více mechanických poškození a s nimi souvisejících oprav než sochy umístěné ve větší výšce. Tento předpoklad se nepotvrdil (s výjimkou sošek světlonošů v nejnižších partiích Sloupu), míra mechanických poškození v podstatě na výšce nezávisí.

Sochy jsou pokryty černým depozitem, zejména v podhledech je kámen degradován chybnými minulými restaurátorskými zásahy, ve srážkových stínech jsou sádrovcové krusty, místy mikroflóra , zejména na severní straně. Sochy nesou rovněž mnoho dezintegrovaných tmelů a zbytky usazenin v trhlinách a prohlubních. Na některých místech je patrná povrchová koroze kamene, kterou naštěstí není nutné považovat za vážnou.

Všechny sochy mají v místě těžiště (přibližně v oblasti břicha postavy) dva protilehlé zatmelené či vložkou zakryté otvory (jeden v břichu, druhý v zádech), pocházející s největší pravděpodobností od závěsného zařízení – krepny, pomocí níž byly sochy osazovány na své místo.

Všechny sochy mají rovněž ve spodní části na přední straně zalévací otvor čepu, zaplněný olovem, v některých místech navíc přetmelený vápnem.

Na řadě míst na sochách jsou patrné vady v kameni - hnědelové konkrece či otvory po jejich vypadnutí, což je jev typický pro maletínský a mladějovský pískovec. Některé z nich byly již v minulosti zatmelené, některé jsou otevřené. Místa, kde byly tyto vady kamene, lze v řadě případů rozpoznat podle červenohnědého zabarvení kamene okolo, způsobené oxidy železa obsaženého v konkrecích.

U některých soch došlo ojediněle v místech hlubokého probrání hmoty a ztenčení vrstev kamene (zejména v některých záhybem drapérie) k proděravění kamene.

V restaurátorském průzkumu bylo obecně konstatováno, že materiálem architektonické části Sloupu je maletínský pískovec, sochařské výzdoby pak mladějovský pískovec. Detailním průzkumem jsme však zjistili, že při vytvoření soklů soch byl na jejich bohatě reliéfně pojednané dříky použit kvalitnější mladějovský pískovec.

Obecně lze říci, že sokly soch jsou v relativně dobrém stavu, což platí zejména o jejich dřících. Podhledy horních říms a profilované patky jsou souvisle pokryty černým depozitem a krustami. Sazové depozity na ornamentech dříku však zvýrazňují modelaci a vytvářejí živý, výrazný dojem. Větší poškození zejména korozí kamene vykazují spojovací krčky mezi soklem a architekturou Sloupu a plochy přilehlé k nim, dále veškeré prvky při severní straně Sloupu. Zde je rovněž markantní zasažení biologickými depozity.

Většina patek soklů i jejich nástavce jsou zvětralé, s dobře patrnými světlými místy zkorodovaného kamene s vyplaveným povrchem. Na některých místech dosahuje koroze kamene značného stupně, se šupinovitým odlučováním povrchových vrstev, takže originální autorský povrch již prakticky chybí. Koroze kamene v některých případech zasáhla celé plochy, které byly již v minulosti plošně přetmeleny (J. Stárek, 1972-75), ovšem pod neprodyšným cementovým tmelem koroze zrychleně pokračovala, se všemi důsledky pro originální kámen. Některé detaily ornamentiky nástavců jsou doplňované kamennými vložkami již při minulých restaurováních, ovšem tyto doplňky jsou hrubších tvarů než originál. Spárování je na mnoha místech uvolněné a vydrolené, zejména na spojovacích krčcích s architekturou.

Figurální reliéfní výzdoba Sloupu je obecně tvořena bohatě zdobenými kartušemi, ve kterých jsou umístěny polopostavy zobrazené ve středním až vysokém reliéfu. Většina reliéfů je označena jménem příslušného světce.

Reliéfy apoštolů, chráněné vždy horní krycí římsou dělící jednotlivá patra, jsou vytesány vždy z jednoho kamenného bloku rozměru cca 180 x 140 cm. Blok kamene má vertikálně ložené vrstvy, které jdou rovnoběžně s plochou reliéfu. (Okolní bloky jsou kladené vždy v závislosti na rozměru a na funkci v místě uložení – římsa nad reliéfem má horizontální ložení vrstev, úzké hranolové bloky postavené na výšku vedle reliéfů mají vertikální ložení s vrstvami kolmo k ploše povrchu.) Původně byly plochy reliéfů zlacené. Zlacení je dochováno zejména v záhybech profilací.

Na rozdíl od reliéfů apoštolů v nižších patrech nejsou reliéfy křesťanských ctností ve 3. patře vytvořeny ze samostatného bloku kamene, ale jsou vytesány do hmoty architektury Sloupu. Tato část, která tvoří přechod mezi hmotnou architekturou spodní části s kaplí a mezi vrcholovým sloupem, je složena ze tří bloků kamene, jejichž vertikální spoje prochází vždy středem plochy s prázdnou kartuší mezi reliéfy. Při osazování bloků došlo zřejmě k nepřesnosti při opracování kamene, která byla korigována neobvykle širokou svislou spárou a ve spodních partiích bloků klínovitými kamennými vložkami.

Reliéfy jsou zcela mimořádně znečištěny ptačím trusem (guánem) na místech, přístupných dosedání holubů, tedy především na vodorovných plochách – to jsou zejména hlavy apoštolů a andílků, i na dalších vystupujících horizontálách. Stav ještě zhoršuje kryté umístění reliéfů v dešťovém stínu. Hrubé mechanické očištění za sucha bylo na těchto místech provedeno v rámci průzkumu v r. 1997. Na samotných reliéfech je patrné relativně malé zasažení prachovými depozity z ovzduší více ve spodní části reliéfů), na rozdíl od jejich obvodových kartuší, více vysazených do prostoru.

V podhledech a v místech dešťového stínu se vyskytují krusty, ovšem v menší míře zasažení než na sochách a na podhledech krycích říms. Místy jsou hnědé stopy po historických metodách čištění louhy. Na reliéfu sv. Bartoloměje jsou markantní trvale mokré hnědé skvrny. (Podobné stopy jsou na této straně Sloupu na několika místech, činí dojem kontaminace koncentrovanou kyselinou, kterou někdo snad omylem při některém z minulých restaurování vylil patrně z lešení někde na úrovni 3. patra).

Reliéfy mají jen velmi málo mechanických poškození. Nesou jen ojedinělé nesourodé vysprávky a degradované tmely. Rovněž zasažení korozí kamene je ve srovnání s jinými částmi památky relativně malé. Na severní, resp. severovýchodní a severozápadní straně jsou reliéfy ve větší míře zasaženy biologickými depozity, což ovšem platí i o jiných částech památky na těchto světových stranách.

V prohlubních a skrytých místech všech reliéfů jsou velmi markantní stopy zlacení, stejně jako u barevného pojednání architektury a soch se zbytky druhotných barevných pojednání.

Následuje charakteristika konkrétních poškození na jednotlivých částech sochařské výzdoby a vrcholového sloupu.