Andreas Zahner

* 7.7.1709 (pokřtěn) Ettershausen
+ 6.2.1752 Olomouc

Sochař, narozený r. 1709 v Ettershausenu u Gaibachu ve Francích, kde v té době na zámku a v parku pracoval jeho otec, sochař Johann Philipp Zahner. O jeho dětství nemáme zprávy, lze však předpokládat, že se učil v dílně svého otce ve Würzburgu.

Na Moravu přišel zřejmě před rokem 1730 přes Vídeň se zastávkou v Brně, kde se seznámil se sochařem Janem Jiřím Schaubergerem (kolem 1700-1744), který ho zřejmě doporučil do Olomouce do dílny Johanna Sturmera (1675?-1729).

23.2.1737 koupil Zahner od města dům z pozůstalosti Václava Rendera (ul.8.května č.7), kde pak bydlel až do své smrti. Krátce nato, 23.5.1737, se stal olomouckým měšťanem.

Jeho první ženou byla Marie Elisabetha, dcera sochaře Johanna Sturmera. Oženil se s ní 21.11.1735 (zemřela 9.3.1751). Měli spolu pět dětí, z nichž se dožil dospělosti zřejmě pouze syn Johann Bernard.

Poněkud překvapujícím faktem je, že Zahner zřejmě stál mimo cech sochařů – v pramenech se totiž vždy podepisuje jako "sochař a měšťan", nikoliv jako "mistr", rovněž v cechovních dokumentech není o něm zmínka. Podobně jako u Rendera šlo zřejmě o výlučné, výsadní postavení špičkového sochaře.

Zahner však nestál mimo společenství moravských umělců té doby. Ať již z důvodu rodinných svazků nebo jiných osobních vazeb, spolupracoval úzce s řadou předních moravských barokních sochařů. Zřejmé je sepětí jeho tvorby v počátcích s dílnou Johanna Sturmera, v pozdější době přímo spolupracoval s Janem Jiřím Schaubergerem (kolem 1700-1744), Janem Kammereitem (1715?-1769), Wolfgangem Trägerem (1714? – 1763) a v posledním období především s Janem Michalem Scherhaufem (1724-1792).

25.10.1751 se Zahner podruhé oženil s dcerou městského hodináře Josefa Nidermayera Marií Paulinou, ale již o deset týdnů později, 6.2.1752 umírá ve věku pouhých 42 let. Dílnu převzala jeho manželka, která zajišťovala dokončení jeho prací za pomoci Zahnerových žáků a pomocníků, především Jana Michala Scherhaufa.

Zahnerovo úctyhodně obsáhlé dílo zahrnuje kromě největšího souboru sochařských děl pro Čestný sloup Nejsvětější Trojice více než sto dochovaných soch, sousoší a oltářů, provedených ve dřevě, kameni i štuku. Z olomouckých prací lze jmenovat dnes rozptýlený soubor oltářů pro katedrálu sv. Václava, rovněž dnes rozptýlené práce pro kostel Panny Marie na Předhradí, dále řadu sochařských děl v kroměřížských chrámech, soubor oltářů v kostele Nanebevzetí Panny Marie a v kostele sv. Anny v Holešově, oltáře v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Novém Jičíně a řadu jednotlivých i souborných prací, které vytvořil na různých místech Moravy i přilehlých oblastí polského Kladska. Jeho největšími mecenáši byli olomoucké biskupství, řád premonstrátů, jezuité a další církevní instituce.

Zahner byl mimořádnou uměleckou osobností, ve svých vrcholných dílech zcela srovnatelnou s nejlepšími osobnostmi českého baroka. Výchozí polohou jeho stylového výrazu bylo bavorské assamovské baroko, po příchodu na Moravu ovlivněné berniniovským sochařstvím, rozvinutým zde pod vlivem osobnosti Baldasara Fontany (1661-1733). Zahner pozorně sledoval dobové umělecké dění a živě přijímal jeho podněty. Vrcholné a závěrečné období je v části jeho tvorby poznamenáno klasicismem donnerovského směru, pronikajícím na Moravu před polovinou 18. století především v díle Gottfrieda Fritsche (1706?-1750).

Prolínající se prvky slohového zaměření Zahnerovy tvorby jsou velmi dobře patrné právě na Čestném sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci, kde se zejména na měděných pozlacených plastikách ve vzácné jednotě mísí monumentalita baroka, hravost rokoka i racionalita klasicismu.